Falco Rides Again! ...and again :-)

Muzika mi byla vždy ukradená. Ale samozřejmě jsem znala Falcovo hity. „Der Kommissar“ ,,Rock me Amadeus“ a „Jeanny“ jsem v dětství slýchávala v hitparádách. Taky o Falcovo comebacku a turné k roku 1992 s albem Nachtflug jsem někde četla. No, když jsem seděla v limuzíně, která mě vezla na Donauinselfest, ptala jsem se sama sebe, co mě čeká.

„Paní Beo,mám pro Vás jednu vstupenku do zákulisí. Můžete se volně pohybovat za jevištěm. I s přístupem do všech oblastí.“

„Co to všechno znamená?“

„Že si můžete vychutnat koncert mimo davy fanoušků. Máte také přístup k umělci. Pan Hölzel si to tak přál.“

Takže pan Hölzel si to přál… Cítila jsem se, jako kdybych byla v průvodu krále. Neměla jsem žádné ponětí o tom, co mě na Donauinselu čeká.

„Bude tu hodně lidí?“, zeptala jsem se.

„Vypadá to tak.“

„Co znamená mnoho? Tisíc?“

Pan Seifried se na mě nevěřícně podíval a neřekl nic.

„Spíš deset tisíc?“, zeptala jsem se.

Jen se hanlivě usmál. Nejspíše jsem byla celá vedle. Pěkně mi to začalo brnkat na nervy.

„Nenechte se prosit“, řekla jsem.

Falcův řidič si odkašlal, jako by mi měl oznámit posvátnou zprávu. Podíval se přes své pravé rameno, aby opravil mou prognózu.

„Paní Beo, bude tu více než sto tisíc lidí.“ Zavrtěl nevěřícně hlavou. Že jsem neměla vůbec tušení, jaký kalibr mě tu s koncertní družinou čeká, ho rozesmálo.

Falcův řidič si se mnou přátelsky povídal. Pouze při stavení policejních zátaras okolo Donauinselfestu, se zastavil tok jeho slov.

Zatímco masy lidí běhaly pod sluncem, seděla jsem, osmnáctiletá, na zadním sedadle klimatizovaného popstar-kočáru a nevěděla, co se děje. Ještě před několika hodinami mě svíraly paže ex-fotbalisty Balázse. Teď jsem se ocitla v sevření excentrického zpěváka, který mě na svém koncertě chtěl mít nutně ve své blízkosti, a proto se tak dohodl s mou matkou. Tento víkend má rozhodně něco do sebe.

Když se náš černý mercedes přiblížil k hlavnímu pódiu, byla jsem si poprvé vědoma rozsahu Falcovo popularity. Ačkoliv předkapela ještě hrála,Falcovo fanoušci byli už blízko u sebe. Všude jsem viděla Hansovu tvář.

„Kdy už tam konečně budem?“, zeptala jsem se.

„Malý moment.“

Něco zazvonilo. Objevila jsem ve středové konzole mezi řidičem a spolujezdcem telefon. Ta věc byla stále hlučnější. Autotelefon, takový luxus si mohli dopřát jen ti nejbohatší. Pan Seifried to vzal.

„Ano, prosím? Zdravím, pane Hölzele. Ano, Bea sedí vzadu, za chvíli jsme už u Vás…Dobře, řeknu jí to. Zatím.“

Pan Seifried položil telefon.

„Už na Vás čeká. Mám Vám říct, že se na Vás moc těší.“

O pár minut později jsem byla schopna se přesvědčit osobně z Falcovo radostného očekávání. Vypadal opravdu velice osobitě. Jeho vlasy byly nagelované a sčesané dozadu, a na zadní straně hlavy a nad ušima je měl zkrácené. Vlasy odpovídaly jeho extravagantnímu obrazu. Měl na sobě černé kalhoty a takovou černou košili s povolenými rukávy. Při pozdravu mě Falco objal jako svou blízkou přítelkyni. Vzal mě přes zákulisí do šaten a v dobré náladě mi řekl, že sem může jen management, rodinní příslušníci a přátelé.

Byla jsem v šoku. Přece si nemohl myslet, že po jednom setkání v sauně, aniž bychom prohodily pár slov, se mezi námi něco změní…? Přece jsem toužila stále po Balázsovi, krásném Maďarovi s blond vlasy a modrýma očima.

Falco mi nenechal žádný čas na zhýralost. Říkal mi stále komplimenty, povídal o Aftershow party, kde bychom si užili spoustu legrace.

„Zlato, pak půjdeme do motta.  Paní Hilde tam podává zcela fantastický steaky. Budou Ti chutnat.“

„Copak nemáš žádné jiné starosti?“ zeptala jsem se. „Hraješ pro více než sto tisíc lidí.“

„Hele, všechno co dělám je jen hluk a kouř“, řekl. „Když poslední tón mého hlasu dozní, lidi zmizí domů a je jim úplně u prdele, co a jakou písničku ten večer slyšeli.“

Podívala jsem se na něj nevěřícně.

„Nekoukej tak. Tohle je prostě moje práce. Je to práce, která má určité hranice, při které se lidé musí bavit. To je vše. Teď relaxuj. Musím jít trochu pracovat…“

„Nástup na scénu do dvou minut!“, vykřikl jeden člen týmu.

Falco mi dal pusu na tvář, a pak se on a jeho kapela pomalu odebírali na scénu. Vystoupali pomalu po schodech a ještě před tím, než je oslnilo světlo, začal dav šílet. I když v zákulisí bylo ticho, publikum se naopak nejspíše zbláznilo. Poté začal zpívat.

„Ou sont les nouveaux riches...nous sommes les nouveaux rimes. Wie haben alle überlistet
Haben es dieser Welt gezeigt. Kennen jedes für und alles wider.Under Appeal ist weltverzweigt. Brauchen keine Sprache. Kennen unsere Welt Haben eines gemeinsam: Wir haben Geld!“

Ráda bych byla přátelská, ale ta muzika mě prostě nijak nezajímala. Místo toho jsem si tam našla jinou zábavu. Jeden snědý chlapík na mě promluvil. Měl na sobě tričko s bílým nápisem „Security“.

„Čau, kotě“, řekl a zasmál se. „Dr. Alban se s tebou chce seznámit.“ Neměla jsem žádné tušení, co s tou informací mám dělat.

„Kdo je sakra nějakej doktor Alban?“

Ten pán se na mě nevěřícně podíval.

„Ty neznáš písničku It´s my life? To byl hit číslo jedna skoro v celé Evropě.“ Zazpíval mi refrén.

„Někdy jsem to v rádiu už slyšela. Proč mě chce Dr. Alban poznat?“

„Řekl bych, že se mu líbíš. Jeho karavan je tam vzadu.“ Ukázal na jeden velký karavan, který chránilo pár stromů.

„Tak mě představ. Ale nemám moc času. Jeden můj kamarád hraje teď na Donauinselu.“ Že se jednalo o kamaráda Falca,mi přišlo nepodstatné. Chtěla jsem jen Dr. Albana navštívit a pak jít zas dál. Začalo pršet a nastala bouřka. V žádném případě jsem nechtěla zmoknout, konec konců jsem přece na Aftershow party musela vypadat skvěle.

Spěchala jsem ke vchodu, a pak se běžela schovat pod střechu karavanu. V obývacím prostoru přívěsu stála velká skupinka tmavých mužů. Pozdravila jsem všechny podáním ruky, chtěla jsem s nimi posedět, ale „securiťák“ mě vzal stranou.

„Nechceš snad Dr. Albana pozdravit?“

Myslela jsme si, že on byl mezi těmi muži, které jsem vítala, přesto bodyguard ukázal na druhý roh přívěsu. Tam seděl jeden menší muž se zábavným rasta účesem a červenými cyklo-šortkami.

„Ahoj, já jsem Dr. Alban“ zavolal na mě.

Pozdravili jsme se, potom se Popstar vyjádřila k věci.

„Umíš zpívat? Chceš jít se mnou na pódium?“

Podívala jsem se na něj zděšeně.

„Okay,okay! Tak ale aspoň bys se mnou mohla na mojí aftershow party.“

Zřejmě byl Dr. Alban zvyklý, že s ním každý půjde. Nicméně jsem ho musela zklamat.

„Znáš Falca? Zrovna je na pódiu. Je to můj přítel a já budu na jeho aftershow party.“

V mé mladičké naivitě jsem Dr. Albana a jeho přátele prostě k sobě přizvala. Chlapi působili zábavně.

No, pokračovali jsme v našem krátkém rozhovoru. Hluk koncertu už utichl, pro mě to bylo znamení, dostat se co nejdříve do Falcovo šatny. Nechtěla jsem být nezdvořilá a moji hosti mohli počkat. Když jsem vstoupila do místnosti, Falco se už na mě otáčel.

„Kdes byla?“

„U Dr. Albana.“

„A proč, smím-li se zeptat?“

„Chtěl mě poznat a trochu jsme si popovídali.“

Řekla jsem, o čem jsme si povídali. Falco zkřivil obličej.

„To je fakt ta největší blbost vůbec. Zlato, ty patříš ke mně. Ten tě nepotřebuje jen na povídání.“

Tak diskuze skončila. Od této chvíle nenechal Falco nikoho pochybovat o tom, že nás bral jako pár. Držel mě za ruku, objímal mě, opakovaně mě líbal na tvář a čelo.

Jeho členové z kapely se ke mně chovali, jako k podstatnému členu jejich bandy. Byli zřejmě zvyklý, že si Falco vzal, co chtěl, a proto stále na vše reagoval beze strachu. Byla jsem polichocena, že se mi tento charismatický muž tak nekompromisně dvořil. Přišel mi zajímavý, atraktivní a velmi okouzlující, a za jiných okolností bych mu okamžitě odpověděla. Ale v hlavě mi stále strašil Balázs. Měla jsme zájem o něj, ne o Falca. Hansi už měl pravděpodobně podezření, že bitva ještě není vyhrána. Popadl mě do svého auta a jel se mnou do In-Lokal Motta, kde celá posádka slavila úspěšný koncert. Jedli jsme steaky, pili obrovské množství alkoholu a slavili konec „Nachtlug-tour“. Falco mi pravděpodobně chtěl dát ochutnat života, který mi mohl nabídnout jedině on. O půlnoci mě vzal stranou. Musel mi něco oznámit.

„Beo,teď tě pan Seifried odveze domů.“

Vehementně jsem protestovala.

„Zbláznil ses? Nejsem žádný tvoje dítě. Půjdu, až budu chtít.“

„Nehádej se. Slíbil jsem tvé matce, že tě můj šofér odveze o půlnoci domů. Tenhle slib dodržím.“

Vzal moji bundu, vzal mě za ruku a dovedl mě k jeho černému mercedesu. Tam už čekal pan Seifried. V autě jsme jeli mlčky. Zuřila jsem ve směsi hněvu a okouzlení. Na jednu stranu, mi přišlo drzé, jak mě ten arogantní týpek chtěl mít pod kontrolou. A na druhou stranu jsem měla vždycky slabost pro dominantní muže. Sužována rozpolcenými pocity jsem dorazila domů k našim. Jak sám řekl Falco, pan Seifried čekal, dokud bezpečně nedojdu k brance.

„Dobrou noc, paní Beo. Určitě se zase brzy uvidíme“, zavolal na mě z auta.

O několik dní později mě Falco v „Celebritské krčmě“ v Marchfelderhofu představil jako oficiální přítelkyni. Mě se na nic neptal. To bylo zřejmě zbytečné.  Falco učinil své rozhodnutí. Čert aby to vzal, řekla jsem si, z tohohle se jen tak nevykroutím. První fázi našeho „vztahu“ jsme trávili já a Falco jako nevinný teenageři. Než mě vždy políbil, zeptal se, jestli může. Jeho prsty se dotýkaly jen okrajově mé ruky. Svěžest, se kterou Hansi začal náš románek, se hned změnila do zvláštní zdrženlivosti. Tohohle muže jsem prostě nechápala…